A6M

Micubiši A6M (známý pod neoficiálním označením Zero - anglicky „nula“) byl palubní stíhací letoun japonského císařského námořního letectva, který během druhé světové války sloužil v japonském císařském námořnictvu a po válce i v Číně . V japonském námořnictvu byl letoun označován jako palubní stíhací letoun typ 0 (japonsky: 零式艦上戦闘機, Rei-šiki kandžó sentóki) nebo zkratkou Reisen (零戦). Mezi spojenci znám jako Zero (i přesto, že oficiální kódové jméno bylo Zeke a pro pozdější verzi A6M3 Hap a Hamp).

Technické údaje

Technické údaje

• Posádka: 1
• Délka: 9,05 m
• Rozpětí: 12,00 m
• Rozpětí se složenými křídly: 10,955 m
• Výška: 3,525 m
• Plocha křídel: 22,44 m²
• Hmotnost (prázdný): 1 680 kg
• Hmotnost (naložen): 2 410 kg
• Pohonná jednotka: 1 × 14válcový hvězdicový motor Nakadžima Sakae 12 o výkonu 709 kW
• Štíhlost křídla: 6,4

Výkony

• Maximální rychlost: 533 km/h
• Dolet: 3 105 km
• Dostup: 10 000 m
• Stoupavost: 15,7 m/s
• Zátěž křídel: 107,4 kg/m²
• Výkon/Hmotnost: 294 W/kg

Výzbroj

• 2× kulomet Typ 97 ráže 7,7 mm v kapotě motoru. U pozdějších verzí A6M byl Typ 97 nahrazen velkorážným 13,2 mm kulometem Typ 3 .
• 2× 20 mm pevné kanóny Typ 99 v náběžných hranách křídlech.

• Bomby:
  • 2× 30 kg a
  • 1× 60 kg bomby nebo
  • 2× pevné 250 kg bomby

Vývoj

Jeho vývoj začal v roce 1937, když Kaigun kókú honbu (海軍航空本部 ~ Letecký úřad císařského námořnictva) vydal požadavky na nový palubní stíhací letoun, který by nahradil tou dobou do výzbroje přijímaný A5M. Požadována byla obratnost stejná, jako u A5M, ale výzbroj posílená o dva 20mm kanóny, maximální rychlost 270 uzlů (500,04 km/h) ve výšce 4000 metrů, přistávací rychlost méně než 58 uzlů (107,42 km/h) a start na nejvýše 70 metrech dráhy. Osloveny byly firmy Micubiši a Nakadžima, ale Nakadžima pro náročnost požadavků z tendru odstoupila.

U Micubiši se úkolu ujal tým konstruktéra Džiró Horikošiho, který navrhl lehký dolnoplošník s motorem Micubiši Zuisei o výkonu 870 koní (639,88 kW) pohánějícím dvoulistou vrtuli, zatahovacím podvozkem (poprvé u stíhačky císařského námořnictva) a zakrytou kabinou pilota. Vznikl tak první palubní stíhač, který se vyrovnal stíhačkám startujícím z pozemních základen.

Prototyp byl dokončen v březnu 1939 v Nagoji a následně podroben testům na námořní letecké základně Kagamigahara. V září byl stroj přijat k testování jako A6M1. V prosinci 1939 začaly jeho testy u Jokosuka kókutai (横須賀航空隊 ~ Jokosucká letecká skupina/pluk). Zástavbou výkonnějšího motoru Nakdžima Sakae 12 vznikla verze A6M2, jejíž první kus byl dokončen v lednu 1940. V červnu bylo 15 strojů nasazeno v Číně v rámci 12. kókútai, kde nad Čunkingem  sestřelily všechny čínské obranné stíhačky. Zároveň probíhaly palubní testy na letadlové lodi Kaga, po jejichž ukončení byl typ koncem července 1940 oficiálně přijat do výzbroje císařského námořního letectva.

V roce 1942 se k útvarům poprvé dostala verze A6M3 s výkonnějším motorem, menším doletem a novým křídlem (s „useknutými“ koncovými oblouky).

Až na konci roku 1944 se objevila verze A6M6c se silnějším motorem, ale vzniklo pouze několik kusů, protože továrna Nakdžima, kde se motory montovaly, byla z velké části zničena.

Poslední verzí byla A6M7, šlo o stíhačky přestavěné na střemhlavé bombardéry, ale i před touto verzí vznikly stovky letounů určené pro útoky kamikaze . Nástupce Zera měl být Micubuši A7M Reppú, ale problémy s jeho vývojem způsobily, že Zero zůstalo hlavním stíhacím typem japonského námořního letectva až do konce války.